10.1. Makroekonomická politika
Ve čtyřsektorové ekonomice vstupuje na trh také stát. Na rozdíl od firem a jiných podnikatelských subjektů cílem státu není dosažení zisku, ale udržení ekonomiky dané země v rovnováze. Úlohou státu je veřejný prospěch. Odstraňovat z ekonomiky negativní vlivy. Aby mohl stát ovlivňovat chod hospodářství dané země, nemůže do ekonomiky zasahovat náhodně a jak se mu zalíbí, ale všechny operace musí být předem promyšleny a vypočítány. Hospodářství země je totiž obrovský kolos a jakékoliv zásahy do něj mají velmi dlouhou setrvačnost. Vláda tedy pro každý rok vypracovává tzv. hospodářskou politiku. Je to souhrn nástrojů, cílů a opatření, kterými stát prostřednictvím vlády, státních orgánů a dalších složek zasahuje do hospodářství dané země. Veškerou zodpovědnost za hospodářskou politiku nese vláda a politická strana, která je právě u moci. Hosp. politika je určitá teorie, ze které potom vychází praktická hospodářská politika. Nositelem hospodářské politiky je stát, centrální banka, organizace, mezinárodní organizace, nadnárodní orgány.
10.2. Cíle a nástroje makroekonomické politiky
V tržní ekonomice je úkolem státu především zajistit maximální efektivnost v alokaci výrobních faktorů, ovlivňovat rozdělení důchodů a stabilitu hospodářského vývoje. Rozdělování důchodu je důležité, protože již ze samotné definice trhu a ekonomiky vyplývá, že ekonomika nebere na nikoho žádný ohled, např. sociálně slabší jedince. Na trh přicházejí subjekty s cílem maximalizovat užitek, zisk, ... ale existují ve společnosti i jedinci, kterým není dáno schopnosti, aby na trhu mohli obstát. Nemluvě o situacích, kdy je v ekonomice například nedobrovolná nezaměstnanost, různé katastrofy, ... Takovými bližšími cíli je dlouhodobá zaměstnanost, nízká cenová hladina, rovnoměrný ekonomický růst a vyrovnaná platební bilance.
Aby mohl stát dostát své politiky, potřebuje k tomu určité nástroje:
monetární politika - nástroje monetární politiky tvoří emise peněz, operace na volném trhu, politika povinných minimálních rezerv, regulace diskontní sazby těmito nástroji vláda působí na nabídku peněz, úrokové míry, a tak ovlivňuje investiční výdaje, agregátní poptávku a nabídku a v konečném důsledku zaměstnanost a cenovou hladinu. Kromě toho také nezanedbatelně působí na platební bilanci země a měnový kurs, což se také projeví ve změnách cen a úrovni zaměstnanosti.
fiskální politika je úzce spojena s rozpočty vlády a státních orgánů. Tím jak subjekty mění jejich použití ovlivňují agregátní poptávku. Fiskální politika se skládá ze dvou částí. Příjmy státu, které tvoří především daně, cla, poplatky. Druhou stranu tvoří výdaje jednotlivých rozpočtů.
důchodová politika - jí stát působí na mzdy a ceny. Určuje výši zdanění, regulované mzdy a ceny, patří sem i např. různé dohody firem s odbory o přírůstcích mezd a cen. Stát se snaží vytvořit odborům a firmám stejné podmínky pro jednání, aby se zvýšila pružnost cen výr.
vnější obchodní a měnová politika (VOMP) - jí stát reguluje toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice státu. K tomu používá různých přímých nástrojů (cla, kvóty, dovozní přirážky, neviditelné překážky dovozu) a nepřímých nástrojů (intervence na devizových trzích, opatření monetární a fiskální politiky). Vnější měnovou politikou stát reguluje měnové kursy, a tak působí nejen na toky výrobků a služeb, které plynou přes hranice, ale i na příliv a odliv kapitálu. Všechna tato fakta mají nakonec vliv na cenovou stabilitu, zaměstnanost a růst národního hospodářství. Primárně je tato politika zaměřena na zajištění rovnovážných stavů se zahraničím.
10.3. Diskuse o významu a účincích monetární a fiskální politiky
Keynesiánský typ hospodářské politiky. Státní orgány mají pružně reagovat na vývoj v hospodářství a korigovat plynule poruchy v ekonomice. Hlavním cílem hospodářské politiky je vysoký stupeň zaměstnanosti. Všichni lidé, kteří hledají práci a chtěli by pracovat, by práci měli najít. Stát by měl podporovat růst poptávky a doplňovat soukromé výdaje státními. Státní výdaje plynou ze státního rozpočtu, proto považují keynesiánci za nejdůležitější nástroj fiskální politiku (Teorie pevných cen).
Klasický názor. Stát by měl pouze vytvářet optimální podmínky pro fungování tržního mechanismu. Má stanovit dlouhodobá platná pravidla a maximálně omezit zasahování do tržního systému. Hlavní podmínkou je cenová stabilita (Teorie pružných cen). Ta umožňuje tržním subjektům chovat se racionálně a maximalizovat svůj prospěch. V období nestability cen dochází k inflaci, mění se hodnota peněz a subjekty ztrácejí pevnou půdu pod nohama. Cenová stabilita a dobře fungující tržní mechanismus zajistí dostatečnou zaměstnanost. Cenové stabilitě stát napomáhá regulací nabídky peněz v souladu s růstem hospodářství (monetární politika).
Ekonomie strany nabídky. Jde o teorii, která zdůrazňuje hospodářská opatření, která ovlivňují agregátní nabídku (potenciální produkt). Zaměřují se především na míru zdanění. Podle jejich názoru snížení daňových sazeb povede ke zvýšení nabídky výrobních faktorů a ke zvýšení celkového produktu. Podle Arthura Laffera může snížení daňových sazeb vést ke zvýšení příjmu z daní.
10.4. Rozlišení účinků expanzivní fiskální a monetární politiky v krátkém a dlouhém období
10.5. Kombinace fiskální a monetární politiky
viz. Fiskální politika, deficity a vládní dluh
10.6. Důchodová politika
Zpomalit růst cenové hladiny lze omezením nabídkových šoků v podobě růstu nominálních mzdových sazeb. Jde o protiinflační důchodovou politiku, která má různé formy:
• zmrazení mezd na základě zákonného opatření vlády, kdy jsou zakázány jakékoli mzdové úpravy
• limity růstu mezd
• dobrovolná omezení růstu mezd jako výsledek vyjednávání zaměstnavatelů a pracovníků pod vlivem vládních doporučení
Předností důchodové politiky je snížení inflace bez růstu nezaměstnanosti a poklesu produktu. Výhrady: regulace mezd omezuje efektivnost alokace výrobních faktorů; jsou-li příčiny inflace v poptávkových a nabídkových šocích, pak je důchodovou politikou inflace pouze potlačena (oddálena).
Žádné komentáře:
Okomentovat